Paralela

Anotace knihy Paralela:
Muž miluje ženu. Muž miluje muže. A někdy muž touží po ženách i mužích. Lukáš a Klára jsou introvertní mladí lidé hledající lásku. On je student a brigádník ve fitness centru, ona pracuje v kavárně. On obývá studentský byt, ona žije sama. Oba se v běhu každodenního života seznámí s Petrem, sebevědomým a pohledným studentem ze zámožné rodiny. Na obou stranách se začne rýsovat tolik vytoužený vztah, avšak jen Petr ví, kdo další doplňuje pár. Co se stane, když se jeden o druhém dozví? Odlišné osudy dvou hlavních hrdinů se odehrávají v Plzni. Příběh zachycuje začátek, průběh a vývoj milostného trojúhelníku, ve kterém nechybí vášeň a humor.

počet stran: cca 380 (bude upřesněno)

ISBN 978-80-88672-15-9 Paralela tisk

Kniha paperback, A5 rozměr, obálka leské lamino

Ukázka 1 z knihy Paralela:

Lukáš
„Budeme jednoduše potřebovat trochu víc času, než jsme si mysleli. Ozveme se ti, až to zpracujeme, ano? Znáš přece tátu. Jo a neboj, s kapesným můžeš počítat. Pilně se uč. Ahoj,“ sdělila věcně Lukášova matka do telefonu a zavěsila.
Tenhle hovor mohl bejt e-mail, konstatoval uraženě pro sebe a vložil mobil do kapsy.
Jako by mě to kapesný nějak zachránilo. Stejně budu muset trojku měsíčně ještě někde sehnat, ale fakt nevim kde, když studuju tak náročnou školu.
Mladý student stál u okna svého pokoje a koukal ven, kde se naproti starému domu, ve kterém společně s dalšími dvěma spolubydlícími bydlel, rozprostíralo náměstí Republiky s bartolomějskou katedrálou uprostřed.
Ubytování měl v samém srdci Plzně, ale žádná hitparáda. Nicméně výše nájmu tomu odpovídala, a kluci si tak mohli ubytování dovolit. Krom toho, všechno bylo ve vlastnictví velmi staré dámy, která díkybohu neměla o cenách bytů a nájmů na trhu ponětí.
Kapesné od jeho rodičů ale ani tak na zaplacení nejdůležitějších výdajů nestačilo. Žádat o jeho zvýšení nepřipadalo v současné době v úvahu.
Lukáš byl totiž gay. Zjistil to už asi před třemi roky, ale s barvou ven vyšel až letos, konkrétně před měsícem. Podlehl nátlaku ze strany svých příbuzných, načež otázky typu: „Už máš holku?“ a „Proč jsi nám ještě nikoho nepřivedl představit?“ a „Není normální, abys ještě nikoho neměl, není s tebou něco špatně?“ rozhodl utnout svým coming outem.
Ano, sice se setkal vesměs s neutrálními reakcemi, ale vztahy s většinou členů jeho rodiny zabředly do stavu bodu mrazu. Prarodiče novinu kupodivu po několika dnech rozjímání nakonec údajně přijali, ale táta, ten se s tím nevypořádal doteď. Ostatně, mamka vlastně taky ne, ale ta se aspoň nebojí o „věci“ mluvit.
A tak se Lukáš dozvěděl, že i když rodiče bydlí jen padesát kilometrů odsud, nějakou dobu je neuvidí, protože „na to potřebují čas“.
Cvakla klika.
„Čau Lukasi, objednáváme MEKÁČ, dáš si taky něco?“ Do pokoje mu bez zaklepání vlezl Marek. Byl jedním ze dvou jeho spolubydlících a zároveň spolužákem, a i on ho, tak jako postupně všichni kamarádi a známí, začali oslovovat jeho německou formou jména. Evidentně proto, že vykazoval ideální árijské rysy.
„Jen abys v tý Plzni nedopadl jako nácci v pětačtyřicátým,“ varoval ho jednou jeho děda, když mu Lukáš oznámil, kam půjde po střední. Fakt útěcha!
„Hele, asi ne, díky, právě jsem se dozvěděl, že budu muset jíst kořínky tulipánů v parku, pokud si nenajdu brigádu. Ale vy byste to taky neměli jíst, víš, co v tom je?“
„Heh, zatim nevim, toxikologii budu mít až další semestr a do tý doby rád podpořím nadnárodní korporace i rakovinu jater. Ale jak chceš,“ odpověděl mu Marek černým humorem a odešel. Lukáš ho znal už druhým rokem a na rozdíl od něj se Marek nikdy ničím nestresoval, typický flegmatik a bytostný optimista.

Ukázka 2 z knihy Paralela:

Klára
Zvuk nad vchodovými dveřmi běžně oznamoval nově příchozího zákazníka. Každé ráno ale zprvu jejich odemčení, otočení cedule a oficiální zahájení směny.
„Mono, to už je devět?“ Dotaz Jenna směřovala na svoji další kolegyni.
„Jo,“ odpověděla hubeňoučká brunetka a odkráčela dozadu do kuchyně.
„Dík, fajn pokec,“ dodala Jenny ironicky a mrkla na kamarádku u stolu. „Jestli ta holka někdy odpoví i něco jinýho, asi mě klepne.“
„Je docela snadno předvídatelná, co myslíš, když má jenom jednu odpověď na všechno,“ zamyslela se Klára. „Ale tousty dělá dobrý.“
Simona byla jejich nejstarší kolegyně. Ještě neměla věk, jen tu pracovala už dávno před nimi. Její skutečný věk ale znal asi jen šéf, měl jiné priority. Z ní ale nikdo nikdy nedostal víc než jednoslovnou odpověď. Tvář se stejným výrazem, rozpuštěné hnědé vlasy a vždy stejný outfit tvořili pro ni ikonický vzhled, a tak Jenny jednou přišla s přezdívkou Mona. A byla to právě Mona, která chodila do práce vždy těsně před otvíračkou a otáčela ceduli s nápisem: „Otevřeno“.
Ty dvě se nijak nevzrušovaly a mnohdy setrvávaly na svých místech ještě dlouho po zahájení otevírací doby. Těch několik konkurenčních kaváren o ulici dál jim sice bralo zákazníky, ale na oplátku věnovalo volný čas. Obě se tak dál věnovaly žhavení svých mobilů.
Starej, starej, slizkej, starej, moc mladej. Klára listovala v seznamce jako v katalogu nábytku. To hodnocení stále nových a nových potenciálních adeptů na vztah v sobě zahrnovalo poctivou dávku vzrušení. Byla na něm závislá. Věděla to. Ale nedělala s tím nic. Čas od času jí kamarádka přerušila tok myšlenek tím, že jí strčila mobil před nos, jako by ho ukazovala své babičce, aby jí ohodnotila výběr. „Tak tohle je jasnej fejk, co myslíš?“ Klářin úsudek tak po čase začal mít velmi skeptickou náplň.
Petr Miller. Fakt kus, komentovala v duchu nejnovější objev. Černý vlasy, hnědý voči, sakra, a to tělo! To je jasnej fejk, to Jenny snad radši ani nebudu ukazovat. Vim, co by mi na to řekla: „Claire, i tvoje fotka, jak ležíš v bikinách na vrcholu Mount Everestu, by byla přesvědčivější. Jasný AI.“ Ale i přesto, že mu udělila palec nahoru, pokračovala v listování.
Studenou kuchyni měla na starost jen Mona, do toho jí Klára nezasahovala. Svůj čas věnovala běhání po place, utírání stolů a uklízení použitého nádobí. Jo, vůbec žádná změna od původního plánu zahrnujícího pedagogickou činnost. Ale zákazníků opravdu nechodilo moc a většina stejně čítala důchodce. Měly proto s Jenny čas tlachat.
Prostor kavárny sestával z jedné velké místnosti. Naproti hlavním dveřím se nacházel objednací pult s průchodem do zázemí kavárny a s asi patnácti stoly po obou stranách. Napravo od pultu pak stála umělá přepážka. Její původní účel tkvěl především v zajištění soukromí při studiu školou povinným zákazníkům. Prostor za bariérou zahrnoval asi deset stolů opatřených lampičkami a zásuvkami. Studentsky zaměřených klientů však rapidně ubylo. Začali logicky navštěvovat konkurenci, přestože PilsnerCup představoval tuto koncepci kavárny jako první.
„Bože! Kdyby je napadlo použít lžičku, třeba by si tam toho cukru nemuseli sypat tolik,“ nadávala Jenny během odnášení táců se špinavými věcmi ze stolu. Klára se věnovala mytí vedlejšího stolu, a proto Jenn nemusela křičet, aby ji neslyšeli ostatní hosté. „Nemudruj pořád,“ smála se jí. Zněla sice pořád naštvaně, ale Claire dobře věděla, že to tak nemyslí. Její kamarádku nebylo možné skutečně naštvat, jen ji přimět jako naštvanou vypadat.
„Tak se podívej sama,“ vybídla ji a už dost přitom zápasila se smíchem. „Naspodu toho hrnku jsou dobrý tři pytlíky cukru.“
„To se mi stává taky. Jednoduše vedle na mobilu rozkliknu insta a pak podvědomě trhám a trhám, až mám v hrnku cukr s kafem. No a pak už to nemá šanci se rozpustit,“ vysvětlila Claire.
„Ty a ten tvůj sladkej život.“