Letní slunovrat

Anotace knihy Letní slunovrat:
Julie tráví své bezstarostné dětství u babičky v malé chaloupce Na samotách. Miluje přírodu, zvířata, keltské příběhy a nespoutanou svobodu. Když rodiče odlétají za prací do Ameriky, nechávají desetiletou dívku na starost babičce. Julie poznává první lásku, ale náhle musí na čas odletět do Spojených států amerických. Sice se jako dospělá vrací do Čech, ale Adam se odstěhoval neznámo kam. Seznamuje se tedy s okouzlujícím lamačem srdcí. Zlomí Honza srdce i Julii, nebo dokáže chlapce změnit?

ISBN 978-80-88672-05-0 Letní slunovrat

počet stran: 192

paperback, B6 (125 × 176 mm), obálka lesklé lamino

Ukázka z knihy Letní slunovrat:
Když už se z malé Julinky stávalo pomalu dospívající děvče a na babiččiny pohádky se cítila už velká, babička jako trumfy z rukávu začala tahat příběhy o keltských a pohanských předcích, které byly ještě mnohem víc zajímavější než pohádky o vodníkovi Matějovi a víle Alence.
Babička Magda dokázala vyprávět za dlouhých zimních večerů u praskajícího ohně v peci a jen za svitu svíček. Předávala své vnučce informace o dobách dřívějších, které se dědí z generace na generaci už po staletí. Vyprávěla o střídání ročních období. O silných Keltech, našich předcích, a o jejich zvycích. Julinka dokázala zaujatě poslouchat a doslova hltala každé babiččino slovo.
„Můj praděda mi vyprávěl o jarní rovnodennosti a bohyni, jež nesla jméno Ostara. Víš, co je rovnodennost? A už jsem se zmiňovala o Brigit a Habonii?“
Julinka s plnou pusou kroutila hlavou ze strany na stranu a těšila se na vyprávění. Povídání o vítání ročních období měla nejraději. Tajně si pak pod peřinou pečlivě zapisovala důležité poznámky spojené s psaním deníčku.
Psala o jaru a zlomení moci zimy, temna a vítání slunce. Každé jaro pak ze slámy vyráběla panenku „Smrtky“, aby ji mohla odnést za vesnici a vhodit do ledové vody potoka. Běžela po proudu a sledovala houpající panenku ze slámy tančící na vlnkách.
O letním slunovratu vítala posvátnou energii za východu slunce, protože magická síla je v tento okamžik nejsilnější a v den noci svatojánské s babičkou Magdou trhala při svitu měsíce devatero kouzelných bylin a obdivovala svítící prdelky malých ošklivých broučků.
Na podzim děkovaly Matce Zemi za její dary v podobě úrody a všichni společně slavili keltský svátek Samhain, připadající na noc z 31. října na 1. listopadu, tedy přesně na půl cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Osmý svátek pohanského kola roku. Samhain je výjimečnou magickou nocí. Se západem slunce se otevírají brány mezi světem živých a mrtvých.
Za okny už bývalo sychravo a stromy už ztrácely své šaty. Spadané listí pokrývalo zemi, aby zde přes zimu zetlelo, zúrodnilo zeminu a dalo tak stromům novou sílu.
„Za Samhainu je vše možné. Chceme-li si promluvit se svými zesnulými předky, teď přišla chvíle, kdy nejlépe uslyšíme jejich hlas,“ poutavě povídala Julince babička, a přitom dolévala do puntíkovaného hrnečku teplý čaj ze šípků.
„Jak to?“ ptá se nevěřícně Julie s plnou pusou jablečného štrúdlu s čerstvými ořechy.
„Říká se, že duše zesnulých mohou až do rozednění putovat naším světem a navštívit své blízké,“ dál pokračuje ve svém tajemném vyprávění babička.
„Také se traduje, že Keltové v tento den zapalovali ve svých obydlích posvátné ohně, aby se u nich mohly duše předků ohřát. Také věřili, že plápolající ohníčky pomáhají duším, aby v našem světě nezbloudily. A proto máme na zápraží vydlabanou řepu a v ní zapálenou svíčku,“ uzavírá své povídání.
Ví, že je vnučka statečná a jen tak se ničeho nezalekne, ale i přesto občas váhá, aby se svým vyprávěním nezašla moc daleko a dívenku v noci nezlobily noční můry.
„A bojíš se, až umřeš?“ vysloví Julinka po chvilce mlčení a přemýšlení zvídavou a zamotanou otázku.
„Jako jestli se bojím smrti? Co tě to zase napadlo za zvláštní otázku, cácorko moje malá?“
„Nevím,“ pokrčí rameny zvědavé děvčátko s velkýma očima.
„A bolí to, když umíráš? Když odchází duše do nebíčka? A odchází do nebíčka? Myslíš, že existuje peklo?“ začala ze sebe bez přemýšlení chrlit otázky tehdy šestiletá Julinka.
V zimě slavnostně zapalovaly oheň, aby zabránily vstupu zlým duchům. Nad dveře věšely větvičku jmelí.
Příběhy o síle bylin, pohanských zvycích, uctívání bohů, přírody a vítání ročních období se mladičké Julii vryly hluboko pod kůži. Rok co rok se loučila s ročním obdobím a následně vítala nové. Děkovala přírodě za její dary a od babičky se učila tajemná kouzla přírody.
„Divoženko moje malá,“ smála se babička, když Julie ráno nemohla dospat a vesele tancovala bosá v ranní rose a vítala příchod léta.
„Nemůžeš být aspoň trochu normální babička? Moderní? Pořád jen samé báje, byliny, lektvary, kouzla! Proč si třeba nezajdeš ke kadeřníkovi, nenalakuješ si nehty, nepořídíš aspoň televizi? Občas nekoupíš něco hezkého na sebe?“ láteřila matka Julie, když po jejím příjezdu, matčinu hlavu zasypávala dalšími novými příběhy o keltských předcích.
Julie a babička Magda se na sebe vždy jen spiklenecky usmály a nechaly dceru a matku v jedné osobě nadávat dál. Věděly své.